Sport je život! - z extraligové hráčky se stala učitelkou předávající lásku

„Vztah k pohybu se vyvíjí jako vztah s partnerem. To znamená, že hned od začátku to není největší láska, ale potom se ten vztah vytváří celý život“. Asi nikoho nepřekvapí, že právě tyto slova vychází z úst inspirativní a charismatické Michaely Dvořákové, bývalé extraligové hráčky volejbalu, která se vydala cestou učitelství a je velikou milovnicí piva (především Radegast 12).

Ke sportu přivedli malou Míšu její rodiče. Otec je povoláním fotbalista a máma, která byla také vedena svými rodiči ke sportu, hrála volejbal a plavala, a tím pádem bylo jasné, že i ona bude odmalička zkoušet širokou škálu sportů. Sportovní prostředí, ve kterém vyrůstala, mělo bezpochyby neuvěřitelný vliv na to, jakou životní cestu si vybrala.

         

Vše skončilo až na vysoké škole, kde jsem zjistila, že i já budu chtít předávat sportovní aktivitu dál ostatním lidem

V jejím rodném městě byla u žen pouze druhá liga, kterou hrála i první dva roky během vysoké školy, avšak s dojížděním zpátky domů to bylo těžké. A i když v Olomouci, kde studovala, měly ženy extraligový tým, tak do něj nevstoupila, jelikož její výška odpovídá spíše hře bowling, jak sama s úsměvem popsala. Pohyb měla na škole během týdne, a proto se rozhodla víkendy věnovat práci a brigádám, které se pro ni musely stát prioritou.

„Šla jsem na to vylučovacím způsobem. Matematika mi nešla. Chemie a fyzika už vůbec ne. Zeměpis mě nebavil, takže nic kromě sportu a lehce jazyků (domluvím se anglicky, německy a trošku řecky), pedagogiky a také psychologie, ze které jsem prvně maturovala, a pak jsem ji i vystudovala, mě nenaplňovalo nic tak moc, a bylo tedy jasné , že se vydám právě cestou sportu a psychologie,“ popsala Michaela výběr svého směru budoucího zaměstnání.

Především nechce, aby sportovní aktivita byla zapomenuta na školách, jelikož je čím dál těžší dostat děti ke sportu. Věděla tedy, že bude chtít být ta, co jej bude předávat dále.

Lepší přátelství jsem nikdy s nikým nenavázala

Aby získala všeobecný sportovní základ, chodila v dětství na atletiku a gymnastiku. Od páté třídy se začala specializovat na volejbal, u kterého zůstala. Mimo jiné vyzkoušela také plávání a basket. Osobně však preferuje kolektivní sporty nad individuálními, jelikož je extrovert a potřebuje kolem sebe lidi, se kterými může oslavit úspěchy a prožít neúspěchy.

„Například ve volejbale jsme spolu začínaly v žákyních a rostly jsme společně až do extraligy juniorek i do žen, to znamená, že jsme spolu strávily od šesté třídy na základce, až po vysokou, i když jsme každá byla jinde. Vlastně celou svoji volejbalovou kariéru jsem prožila s jedním týmem a lepší přátelství jsem asi nikdy s nikým nenavázala. Byly to holky, se kterýma jsem strávila celý týden a víkendy na zápasech a nikdy nikoho od té doby takového nemám. My jsme o sobě věděly všechno. Když byla jedna smutná, tak byly všechny smutný, to byl ten tým v pravém slova smyslu. Táhly jsme prostě za jeden provaz a myslím si, že ten, kdo hrál někdy kolektivní sport a měl super tým, tak ví, o čem mluvím.“ povyprávěla nostalgicky.

Děti nejsou vedeny ke sportu a je to škoda

Sport ovlivnil její život z dobrých 80%. Naučil ji, jak se vypořádat s problémy a stresovými situacemi (i v práci), jak trávit volný čas, našla si díky němu nezapomenutelné přátelé a také se podívala do spoustu nových měst v ČR i mimo ní. „Neprohrává se jen ve sportu, ale i v životě, takže člověk co umí vyhrát, musí umět i prohrát a naopak. Podle mě se také lépe vyrovnává s těžkými životními situacemi sportovec, protože ví, že když se něco nepodaří, tak to má zkusit ještě jednou a nevzdat to.“ Fakt, že sport je pro ni prioritou, vypovídá už jen to, zda měla někdy chuť se vším sportem skončit. „Ne, nikdy.“ Tato odpověď pouze potvrdila její myšlenku, že „V jednoduchosti je síla“.

Pokud ji ale něco mrzí, tak je to určitě pohled na budoucnost sportu: „Disciplína i motivace jsou individuální. Když to vezmu zpětně, tak my jsme ještě disciplínu a motivaci měli, generace mých rodičů, ti měli ještě větší disciplínu než já, ale když se podívám do budoucna na mladší generace, tak disciplína a motivace jsou bohužel pomalu cizími slovy pro ně a to je škoda a myslím si, že je to dané výchovou. Děti samy od sebe nedokáží v 7 letech poznat, zda je bude bavit atletika a co to vůbec je,“ vysvětlila.

Fotbal, fotbal a zase fotbal – děkuji tati

I když trávila většinu svého života ve volejbale, nikdy by ho nechtěla trénovat. A proč? Jednoduše, nemohla by si totiž s nimi zahrát, a když nemůže hrát ona sama, tak ho nechce ani trénovat.

Momentálně je trenérkou mladých fotbalistů, k čemuž ji přivedl otec. „Potřeboval trenéra pro U15 k přípravkám a potom k mladším žákům, takže jsem si udělala licenci a můžu trénovat. Nyní také přednáším psychologii sportu na školení pro trenéry na UEFA licencích."

Pokud si je Michaela něčím opravdu jistá, tak tím, že otec, je pro ni osobou důležitou a nenahraditelnou. „Můj vzor je táta, vždy byl, je a bude,“ hrdě pronesla.

Zajímavé je, že na to, kolik sportu Míša dělala, tak nikdy neměla zlomeninu, ani žádné vážnější zranění (avšak při získání této informace neprodleně zaklepala na stůl, aby to nezakřikla). Přece jen se sama nazvala „Jsem HULK, ale ne Shrek!“

Každý z nás má spřízněnou duši, a to i Michaela. Romantické procházky, dynamický běh za ranního výsvitu sluníčka nebo dobrodružné výšlapy po Alpách, to vše zažívá se svou nejlepší kamarádkou, australským ovčákem, Aurou.

Její příběh tedy rozhodně patří mezi ty, které by měly jít vzorem všem dnešním generacím. Ať už kvůli úctě k rodičům, nebo zamilovanosti v jeden koníček po celý život. (ib)

snímky: @misel_dee