Sportem ku zdraví, aneb hloupost století

Stáří tohoto hesla by se dalo datovat ještě do starověkých Athén. Schválně, kolika z nás bylo v dětství doporučeno začít s nějakým sportem? Věřím, že mnoha. Z mého pohledu však musím přiznat, že mé sportovní výkony by se daly spíše přirovnat k cestě k trvalé invaliditě než nějaké fyzické seberealizaci. A určitě nejsem sama. Sport spadá pod činnosti, jež mají světlé i tmavé stránky a nedá se říci, která je silnější.

Krásně vypracované tělo, čistá mysl a vysoké sebevědomí, to vše můžeme slyšet v případě, kdy se nám ostatní snaží vysvětlit, jak pro nás může být sport přínosný, avšak to, že po nějaké době naše tělo nebude schopné fungovat, přijde pocit stáří již v mládí a akorát se stále nebudete vidět v tom nejlepším světle, to už jaksi vynechají. A přitom vlastně lžou i sami sobě. Slyšeli jste snad někdy sportovce říct, že jeho tělo je naprosto zdravé a nemá žádné bolesti? Ne, já také ne. To je velmi ironické a vlastně celá podstata sportování upadá do kanálu.

Když vezmu v potaz své zkušenosti, sport mi dal mnoho. Umím se lépe ovládat, vyčistím si u něj hlavu a cítím se občas v lepší kondici, když zvládnu vzít více tašek z nákupu. Na druhou stranu, od 11 let, kdy jsem začala opravdu pravidelně sportovat můžu více než potvrdit, že z fyzického hlediska mi sport spíše ztížil situaci. Své o tom vypovídají i lékařské zprávy z nemocnic a ordinací fyzioterapie.

Ustálené spojení „Sportem ku zdraví“ až nemile připomíná přísloví „Pro krásu se musí trpět“, ale to na rozdíl od předešlého představuje pravdivou krutou realitu, proto bych jej změnila na „Sportem k trvalé bolesti“. (ib)

snímek: Pinterest