Práce, ve které nemůžete skoro nic pokazit

Mrtvý pacient Vám už neublíží. Nikoho nepřekvapí, že právě tyto slova vychází z úst primáře patologie MUDR. Jana Brázdila z Nového Města na Moravě. Ochotný, vtipný a ambiciózní lékař, kterému nechybí vůdčí schopnosti a autorita. Každého z nás jistě zajímá, jak práce takového patologa probíhá, přece jen, není to práce pro každého.

Nesetkal jste se někdy s názorem, že lidé, co pracují na patologii, nejsou normální?
Setkávám se s ním velmi často, ale už jsem si zvykl.

Co považujete za svůj největší kariérní úspěch?

Dnes, když připravuji kolegyni, mladší paní doktorku k atestaci z patologie, tak bych asi řekl, že to, že jsem tu atestaci v roce 2007 sám udělal. Je k tomu taková krásná dvoudílná americká učebnice, která má spoustu obrázků a k tomu 2000 stran textu. Těch informací je dnes hrozně moc.

Proč jste se rozhodl studovat lékařství?

Chtěl jsem pomáhat lidem. Pro studium medicíny jsem se rozhodl až ke konci 3. ročníku na gymnáziu. Zvažoval jsem i jiné obory. Na gymplu jsme hrávali divadlo, tak jsem i pokukoval po herectví, ale definitivně mě odradilo, že u přijímacích zkoušek na JAMU, musí člověk něco zazpívat. Já totiž nemám hudební sluch, takže jsem se rozhodl, že se tam nebudu ztrapňovat.

Měl jste někdy chuť se vzdát a vydat se jinou cestou/oborem?

Když se člověk učí na jednu zkoušku tři týdny od rána do noci a hrozí mu, že ji taky třeba nemusí udělat, tak to člověku moc optimismu nepřináší. Ale nakonec jsem všechny zkoušky udělal, našel práci, a pak jsem pokračoval v postgraduálním vzdělávání. Doktoři prý zaměstnání nemění. Řeknu Vám proč: protože nic jiného neumí.

Jaký je pocit být primářem?

Hezky to vyjádřil kolega chirurg: primář nemusí být tím nejlepším lékařem na oddělení, ale musí být ten, který na sebe vezme zodpovědnost, když je problém, když jde do tuhého. Já jsem se stal primářem poměrně brzy (už jsem jím 15 let), a tenkrát jsem měl ty ambice „být primářem“. Ale teď bych to klidně někomu předal, ale budu to muset ještě chvíli vydržet, jsme malé oddělení a někdo to dělat musí.

Kdy přišel ten nápad, že chcete mít specializaci v patologii - s jakou myšlenkou jste přišel na vysokou školu.
Na medicíně jsem prošel takovým vývojem. Nejprve jsem chtěl být chirurgem. Pracoval jsem během studia i jako pomocná vědecká síla na anatomii a učil mladší studenty. Ale trochu se mi třesou ruce a jsem spíš přemýšlivý, tak jsem pak přemýšlel o interně. Na fakultě nás pořád strašili, že po škole neseženeme místo (promoval jsem v roce 2000), no a když jsem byl ve 4. ročníku, tak jsem narazil na inzerát, že na patologicko-anatomickém ústavu přijmou 3 asistenty. Tak jsme se tam s kamarádem šli zeptat. Hrozně jsme tím potěšili přednostu ústavu prof. Dvořáka, který řekl, že budeme studentský vědecký kroužek. Kamarád to pak vzdal, tak jsem jako kroužek zůstal sám. Opět jsem tam dělal nějakou práci a pan prof. Dvořák mi podržel místo, i s tím, že půjdu po škole ještě na rok na vojnu. Asi vám to přijde divné, ale mně se na té patologii líbily ty tlusté knihy, jako by to poznání nemělo konce.

Jaký nejsložitější případ jste musel v práci řešit?
Nevím, jestli byl nejsložitější, ale vybavil jsem mi jeden takový, který byl minimálně komplikovaný. My patologové využíváme konzultací vyšších pracovišť v případech, které nejsme schopni sami diagnostikovat. V tomto případě se jednalo o nádor v dutině břišní u relativně mladého muže, který chirurgové vyoperovali a poslali nám ho k vyšetření. Tak já jsem ho zas poslal na vyšší pracovitě do Brna, tam po nějaké době udělali diagnózu, ale že si tím úplně nebyli jistí, tak to poslali ještě na další pracoviště v Brně. Tam to zase nějakou dobu trvalo, chirurgové už se samozřejmě ptali, co to je a co dál s pacientem. Tak na druhém konzultačním pracovišti udělali druhou, jinou, diagnózu, ale že by to ještě poslali jednomu panu profesorovi do Itálie. No a ten nakonec udělal konečnou diagnózu. Trvalo to několik měsíců, než se to správně uzavřelo. Ale kolegyně, která pracovala v Anglii, říkala, že tam mají heslo: můžete to poslat po celém světě na konzultace, může to tedy trvat pěkně dlouho, ale musí být ta diagnóza správná. Takový mají v Anglii strach z chyby.

Když jste začínal na patologii, neměl jste strach?
Ne. U nás na patologii, často pracují lidé, které spíš děsí kontakt s živým pacientem. Mrtví už vám neublíží.

Jaké vlastnosti by měl mít dobrý lékař - jak byste sám sebe popsal?
Já raději odpovím jen na první část otázky, nerad bych se chvástal, nebo naopak prozrazoval chyby (ještě nejsem v důchodu, a co kdyby se k rozhovoru dostal můj zaměstnavatel). Studium medicíny předpokládá jistý stupeň inteligence. Je toho hodně na mechanickou paměť. Ale asi nejdůležitější vlastností je pokora. Jsme jen chybující lidé, umění přiznat chybu, je hrozně důležité. Nezbytná je zajisté odpovědnost a pečlivost. A v oborech s „živými“ pacienty zajisté i laskavost a empatie. 

Kdo je pro vás největší oporou/vzorem?
Tak největší oporou je pro mě moje žena. A vzory jsou sv. Ignác z Loyoly a sv. František. 

Co byste doporučil medikům na vysoké škole?
Aby nezapomněli na život. Ten je také důležitý.

Sledoval jste někdy americké seriály (Dr. House atd.), a pokud ano, opravdu to, právě na té patologii, funguje tak, jako ukazují?

Nesledoval. Ale u nás se v důsledku sledování zahraničních filmů a seriálů poněkud zaměňuje náplň práce patologa a soudního lékaře. Vzhledem k tomu, že obliba zahraničních seriálů a filmů, ve kterých vystupují patologové, je poměrně vysoká, bylo by vhodné uvést věci na pravou míru v poměrech České republiky. Patologie je nauka o nemocech a práce patologa má dnes dvě hlavní části. Hlavní náplní práce patologa je dnes bioptická diagnostika - tzn. diagnostika z mikroskopických preparátů, která slouží živým pacientům. Dětem to vysvětluji tak, že se dívám do mikroskopu, jak jsou lidé nemocní. Zajisté nám stále zůstávají ty pitvy, tzv. pitvy patologicko-anatomické, i když je jich stále méně. Podmínkou patologicko-anatomické pitvy je stručně řečeno, aby pacient zemřel ve zdravotnickém zařízení z chorobných příčin. Opět stručně řečeno, všechny ostatní pitvy patří oboru soudní lékařství. Doménou patologa jsou choroby. Doménou pitev na soudním lékařství jsou všechny úmrtí, která nejsou způsobena chorobami, včetně násilných úmrtí, otrav, sebevražd a tedy to posuzování cizího zavinění. Takže většinu pitev z těch detektivních filmů a seriálů u nás nedělá patolog, ale soudní lékař. S patologem se setkáte, třeba když Vám vyříznou "znaménko" na kůži. Ale oni vám často řeknou, že to ještě pošlou na histologii. No a ta histologie se dělá na patologii. Za rok tak např. na našem pracovišti provedeme okolo 8 tisíc vyšetření pro živé pacienty a k tomu cca 50 pitev. Prof. Povýšil jednou poskytl obsáhlý rozhovor nějakému populárnímu časopisu o tom, že patologové dnes pracují převážně pro živé pacienty a oni ten článek nazvali: Patologové dnes pitvají živé! Takže s tou popularizací postupujeme opatrně. (ib)

snímky: archiv